Kam kráčíme? O čem sníme? Co skutečně chceme?
Téměř nepřetržitě se pokouším vyhodnocovat výsledky každodenního pozorování a odpovídat si na výše položené otázky. Se záběrem rozšiřujícím se na celou společnost ovšem stále častěji docházím k závěrům, že společný cíl, na němž bychom se dokázali shodnout jakousi kvalifikovanou většinou a který by byl i něčím víc, než jen šedým průměrem často protichůdných hodnotových žebříčků, nám stále uniká. Vše je skryto v průsečíku dějů, které nás v minulosti ovlivňovaly a dodnes ovlivňují, vše je skryto v nás a v naší odpovědnosti tyto děje poznávat, interpretovat a uvědomovat si, zda byly produktem skutečné vůle nebo námi jen cíleně manipulovaly.
Přestože by naznačené dělení snad mohlo svádět k výroku: „Zatímco jedni jsou si plně vědomi odpovědnosti za své činy a bez problémů se k nim hlásí, druzí naopak jen kličkují a většinu života promarní hledáním vhodných kandidátů, kterým by svá břemena předali,“ myslím, že obhajovat takto ostrý společenský střet není úplně na místě. Dovolím si malou personifikaci; lopotný zápas s neochotou nést svou odpovědnost a chutí raději ji někomu odevzdat se přímo ukázkově zhmotňuje v jedné z nejlepších písní „Sad But True“, kterou v autorské projekci Jamese Hetfielda a Larse Ulricha dokázal zrodit Heavy Metal. Ta skladba nervně bzučí jako mouchy chycené pod skleněným příklopem a nemilosrdně postrkuje svého imaginárního hrdinu vpřed „nespravedlivým“ životem. A on? Vláčen údolím běsů neumí nic jiného, než exaltovaně vykřikovat svá rozhořčení. Ovšem; stačí to?
Naše životy plynou v přímé projekci našich voleb, ať si to uvědomujeme nebo ne. Také by se dalo říct, že nikdo jiný než my sami nenese odpovědnost za rozhodnutí, která jsme provedli. A jsem u jádra věci; jaký je poměr mezi těmi, kteří si to uvědomují a těmi, kteří ne? Neuvědomovat si, vlastně znamená být v dané věci nevinný. Vždyť; pokud si něco neuvědomuji, ani má rozhodnutí nemohou být „plně kvalifikovaná“. V této souvislosti mě napadá otázka: Je přístup k uvědomění podmíněn nějakými obtížně dosažitelnými prostředky nebo naopak stačí jen málo, aby se cesta k němu rychle otevřela? Správná odpověď zní: Stačí málo. Stačí si jen dopřát luxus pochybnosti. Co to znamená? Znamená to neustále podrobovat nabyté zkušenosti a názory praktickým zkouškám, které je konfrontují s pravdou, což je opravdu lehké. To je výborná zpráva, avšak; stačí samotné uvědomění k tomu, aby zpřetrhalo všechny nežádoucí manipulace? Ne! Samotné uvědomění nestačí; něco si uvědomit a za přispění této kvalitnější informovanosti dospět k nějaké změně ještě neznamená, že tuto změnu skutečně provedu. K tomu je potřeba čin. Z tohoto pohledu není až tak důležité, jaký poměr mezi uvědoměním a neuvědoměním ve společnosti panuje. Daleko důležitější je, zda je síla uvědomění, tedy schopnost pravdivěji interpretovat realitu, použita ke změně chování.
Změnit své chování? To už není tak lehké. To je naopak velmi těžké, ne však nemožné. Obecná nechuť lidí přetínat hranice zaběhnutých stereotypů jen proto, že si uvědomují, že jsou v rozporu s pravdou, se velmi pěkně promítá do pořekadla: „Starého psa novým kouskům nenaučíš.“ A tak místo toho, abychom se pokoušeli být „procesem“, naopak trváme na „pozicích“, čili na zaběhnutém systému víry (děj se co děj). Vlastně nám chybí to jediné; pokusit se převrátit dogmata v otázky, což však není jen o snadnosti nebo nesnadnosti; to chce i kus odvahy. Asi i proto pozoruji, jak se většina lidí schopných uvědomění, avšak nečinných, pohybuje jen v krajině schválených pravd, kdy nakonec i témata přípustná k uvědomění pečlivě vybírají a k těm ostatním zachovávají nesmlouvavou slepotou. V takové situaci je jistě přínosné si všímat, zda tyto charakteristiky mohou mít souvislost s nějakými měřitelnými a dnes aktuálně známými, behaviorálními daty; řekněme s preferencemi na půdě politických idejí.
Kde je poptávka, je i nabídka. (Jakoby sem ta věta ani nepatřila, že? Jenže patří.) Tam, kde se většina lidí shání po servisu, který slibuje, že z nich sejme odpovědnost za jejich rozhodnutí, tam zcela přirozeně vzniká i nabídka, která v politické rovině představuje levici. Její hlavní heslo totiž zní: „Neboj, když něco zbabráš, my tě před důsledky tvých chyb ochráníme.“ No, když se nad tím zamyslím; není to sice dvakrát výchovné, ale vypadá to lákavě. Až mě dojímá, když si představím, jací nezištní lidumilové se rodí na tomto světě a s nadšením se angažují v levicových stranách, aby pomohli bližnímu svému. Ovšem samozřejmě jen do okamžiku, než sepíšou účet. Jedna věc se totiž tiskne na poutače a druhá hýbá realitou. Pravý obsah plakátového sloganu pak zní: „Dej státu své peníze, on ví lépe než ty, jak je utratit.“ Čili; dobrovolně se vzdávat své odpovědnosti, případně pak ještě nadávat, že výsledek nesplňuje původní představy, je hodně drahý špás a kdo ho domyslí do důsledků, nahlédne, že vůbec nejde jen o peníze. Podle toho, jak moc levice tlačí na pilu, se totiž zvyšuje cena a konečný účet zaplňují další komodity, které spolehlivě požere: rozmanitost, efektivitu i svobodu. V tomto okamžiku je dobré se na chvíli zastavit a s překvapením zjistit, jak snadno levice opustila svou původní ideu emancipace pracujících, která nepochybně znamenala rozšíření a prohloubení demokracie, a dnes jen pragmaticky uplácí a seká dluhy.
Možná by stálo za úvahu, zda platí negace předešlého odstavce. Myslím, že platí, že lidé, kterým jejich uvědomění slouží jako aktivní korektiv chování, jsou přirozenými příznivci pravice a jen těžko snáší poručnictví nad svými rozhodnutími, v horším případě nad svými myšlenkami a životy. Dobrá; a jaký je tedy její program? Zní: „Státe, garantuj svobodu, bezpečnost a pravidla a do ničeho jiného se lidem nepleť.“ Pane jo! Tak takové heslo (dokonce ani v modifikacích takzvaných zpráv pro tisk) jsem v Čechách ještě neviděl. Čím to? Není po něm poptávka nebo je tak obtížné zformovat nabídku? Abych řekl pravdu, nevím, ale přesto musím připustit možnost, že tato idea skutečně nemá ani tak malou podporu, aby její zástupci mohli vstoupit do sněmovny. Prosím? Že dnes máme pravicovou vládu? A tu drží při životě obvyklá parlamentní, entropická „stočlenná většina“? Ale kdeže! To je těžký omyl! Nic takového se v Čechách nekoná. Všechna použitá rétorika nemůže zakrýt nesporný fakt, že stát roste, daně se zvyšují a možností svobodně řídit vlastní život stále ubývá. Ano, děje se to možná pomaleji, než by tomu bylo za jiných okolností, ale stačí (nám) to?
Asi by bylo dobré podívat se na věc blíž. Uvědomit si co je stát a společnost lidí v něm žijících, kde bere energii k životu a naopak; jakými prostředky se dá obrátit jeho směřování do temné propasti znicotnění. Možná, že to je vůbec ta nejdůležitější otázka, nad kterou bychom se měli zamyslet a znovu přehodnotit, zda pevně držíme své kormidlo nebo jsme jen bezvýznamní reptající. Jsem přesvědčen, že existence každé společnosti musí stát na pevných představách o sobě samé, na společných příbězích, na iluzích, na snech. A právě ony jsou základním stavebním kamenem hodnot, které daná společnost uznává a úcty, kterou sama k sobě chová, čili hodnotami přesahujícími život jedince, hodnotami předávanými z generace na generaci. Jen takové představují spojnici mezi světem hmotným a transcendentním a jen takové smíme označovat za „kulturu“ a „morálku“. Bez nich se totiž žádná společnost neobejde.
Avšak u nás je dodnes patrné fatální zmatení pojmů. Zmatení, ke kterému došlo po nástupu neomylných strůjců světlých zítřků, když celou zem naservírovali do otevřené huby primitivní východní despocie a které stále plodí falešné ovoce zaměňujíc kulturu za blahobyt a morálku za hledání veřejného nepřítele. Všimněme si; všichni vrcholní představitelé našeho státu stále řeší krizi a ztracenou prosperitu a růst a při předkládání svých návrhů narážejí jen na samé nepřátele, kteří mají (samozřejmě) úplně jiné recepty. Celé jejich názorové vybavení totiž spočívá jen ve schopnosti negovat to, co bylo před nimi. Všichni jsou proti všem, nenávist ve všech patrech společnosti utěšeně narůstá a kultura a morálka mezitím podlehly takové mediální inflaci, že mají sílu jen občas něco pípnout. Chci říct; stavět stát na samozřejmosti blahobytu a přitvrzovat muziku nenávistí k alternativám je mírně řečeno zpozdilé. Tato stoprocentně světská materie může jen stěží zafungovat jako pojidlo společnosti, zvlášť pokud dojde k nějakému výraznému konzumnímu propadu. Jak asi dopadne stát složený z většiny nenasytných divochů bez víry, smyslově otupělých a reflexivně vulgárních, když nemálo svého hmotného majetku ztratí a pro budoucnost v nic doufat neumějí? Po této otázce už lépe rozumím skutečným pohnutkám našich lodivodů a jejich panice z toho, že ekonomika právě neroste.
Kritické pozorování naší současné reality mě proto přivádí k závěru, že se blížíme k bodu, kdy si budeme muset celé dvě dekády naší nejmladší historie zopakovat. Proč? Protože jsme na první pokus pochopili tak strašně málo, že nezbývá, než se připravit na reparát. Abychom si rozuměli; nemám na mysli aktuální a mediálně vděčné téma, trochu těžkopádně omílané, jak tristní roky nás čekají po očekávaném nástupu levice. (Vždyť; rozlišovat mezi levicí a pravicí má smysl jen v demokraciích Západu.) Daleko důležitější však bude, zda se v druhém dvacetiletí rozhodneme pěstovat svobodnou občanskou společnost, sebevědomou a sebekritickou nebo se poslušně vrátíme do područí Východu autokratických spasitelů, centrálně řízených pravd a mizivé hodnoty lidského života. Musím říct, že při vědomí tohoto rozcestí jsou pro mě velkou nadějí slova, která napsal francouzský liberální filosof a sociolog Raymond-Claude-Ferdinand Aron: „Stalinisté, kteří vyvraždí celé třídy, ztíží možnost obnovy společnosti západního typu. Ve zproletarizované mase se bude muset pomalým zráním znovu utvářet společenská diferenciace, a to zrání bude nějakou dobu trvat. Z pohledu politiky, která počítá na léta, vypadá destrukce starého pořádku jako definitivní. Ale já opravdu nevěřím, že lze za několik desítek let vymazat celá staletí křesťanství."
Uvědomme si, co se s námi děje, s námi – konkrétními jednotlivci, s námi – naším domovem a posuďme svou aktivní roli v něm, pokud nám současný stav nevyhovuje. Uvědomit si, znamená také poznat sám sebe. Chápete? Chce to čin. Rozhořčení není program. Ničemu nepomáhá.
Autor: Marcel Jirsák, 28. 5. 2013
