Nemoci potřebujeme k varování
Před dvanácti lety opustila obor psychiatrie, protože už nechtěla žít s neustálými pocity bezmoci a cítit se jako „cvičenej foxteriér“, který předepisuje léky a vyplňuje body na pojišťovnu. Dnes patří lékařka Jarmila Klímová mezi špičku v oboru psychosomatiky. Dívá se pacientům na jejich duši, aby pomohla uzdravit jejich tělo. A předem je varuje: „Bude to bolet, víc než si myslíte.“
Má pověst doktorky ostré jako žiletka. Možná proto byla radost s ní dělat rozhovor. Je přímá, neuhne pohledem a za tím, co řekne, si pevně stojí. A hlavně, nebojí se věci pojmenovat. Jenže, i když dokáže být tvrdá, nakonec stejně zjistíte, že je schopná se svými klienty sedět a držet je celou hodinu za ruku, když to potřebují.
Psychosomatika se často prezentuje tak, že nemoc vzniká v hlavě. Četla jsem pak zklamané příspěvky, kdy si lidé stěžovali na psychosomatický přístup, který se zúžil jen na konstatování: „Bolí vás uši? Tak to už asi někoho nechcete poslouchat.“
Samozřejmě, takový pacient může upadnout do ještě větší deprese, protože, když mu někdo řekne, že problém je jenom v hlavě, je to stejně špatně, jako když řekne, že to je jenom v žaludku nebo střevech. Ale to nejde oddělit. Ty věci spolu souvisí. Přijměme tento koncept, ale je to začátek, kdy začneme rozmotávat klubíčko všech dalších souvislostí, které jsou za tím, když tyto dveře otevřeme. Proto, když jste se mě ptala, jestli si myslím, že by psychosomatika měla být masovější, viděla jste, že jsem zaváhala. Protože s každou masovostí přichází paušalizace a zjednodušení.
LN: Zmínila jste, že se pacientů ptáte, k čemu svoji nemoc potřebují. Proč si myslíte, že nemoci potřebujeme?
Ony nám dávají informace o tom, co je potřeba změnit, čeho si máme všimnout. Jak jsem říkala, když je něco patologického ve vztazích, první se to projeví na buněčné úrovni. A nemoc nám říká, že žijeme v něčem, co nám škodí, ale my si toho na psychické úrovni nemusíme být vědomi. Protože jsme výchovou, společenským systémem naformátováni tak, abychom si toho nevšimli. A nemoc přichází a říká: „Nežiješ ve zdravém vztahu, není normální, že tě manžel terorizuje.“ To pak přichází například záněty gynekologické, urologické a říkají: „Změň to.“
LN: Ale takové vztahy nám také přece něco ukazují nebo ne?
Oni nám ukazují naše meze. A nastavují nám zrcadlo toho, jak vidíme svět. My si přitahujeme lidi ve svém životě. Většina lidí žije v tom, že veškeré chování a všechno, co děláme, je jen reakce na to, co přichází zvenčí. Ale to je téměř dokonalá iluze. Je jen málo lidí, kteří jsou ochotni připustit, že to je přesně obráceně, že svět okolo nás je jen produktem toho, co vytváříme my. Já jsem tvůrce svého životního příběhu, já vysílám signály, nejsem žádná oběť.
LN: Téměř polovina lidí, kteří k vám chodí, mají rakovinu. V čem u nich vidíte příčiny?
Vzorec si odvodíme. V biologickém aspektu je rakovina proces, který svým bujením likviduje svého nositele. Je to nějaká agrese, kterou jsme obrátili proti sobě. To je v té nejširší rovině. A pak můžeme jít ke konkrétnějším modelům: Kdy obracím agresi proti sobě? Když vůči sobě chovám nějakou nenávist, sebetrestání, sebepotlačování? A čím radikálnější je, s o to větší razancí jí začne zobrazovat displej našeho těla. A rakovinové bujení dostane rozměry, které mohou být zničující. Nesmíme si myslet, že to je něco, co dostaneme, co přijde zvnějšku! Tento proces zrodu je velmi dlouhodobý. A když se k sobě chováme nějakým způsobem hnusně, dvacet, třicet let, tak i přes sebeozdravné potenciály našeho těla, které jsou obrovské, jednoho dne zkrátka tělo podlehne. Proto také ozdravný proces je u toho typu onemocnění velice náročný. Musíme jít k samé podstatě sebe sama. Vnitřní změna musí být radikální a často mění podstatu celého našeho života, protože rakovina je rovněž velmi radikální. S rakovinou se nesmlouvá a nestačí, když něco ošulíme.
LN: Kolik pacientů tohle dokáže?
Je to stejné jako Gaussova křivka a jako u pacientů s jakýmkoli jiným onemocněním. Řekněme, že cesta je těžší, změna je zásadnější, ale na rovinu, motivace bývá mnohem vyšší.
LN: Jaké máte úspěchy v rakovině?
Pokud klient přijde včas ve fázi primárního tumoru a nemá metastázy po celém těle, tak ve většině případů jsou ti lidé stále na živu. Byť si vyslechli ortel a už tu neměli být. Úspěšnost zde neměříme typem rakoviny, ale postojem člověka. Ale buďme pokorní, jsou typy onkologického bujení, které jsou velice rychlé a někdy je to otázka týdnů či měsíců. Máme na kontě pána s maligním melanomem, což je nejnebezpečnější tumor, který smrtí ve sto procentech případů. Ten pán je dnes úplně zdráv. Žil v nesmírně devastujícím partnerském vztahu, dlouhá léta ho tyranizovala jeho žena. Sám před tím zavíral oči, nechtěl si to přiznat, potlačil absolutně svoji lidskou důstojnost. To je to sebeodmítnutí, o kterém jsem mluvila. A to k nám přišel původně s úplně jinou „zakázkou“, chtěl se vyrovnat s tím, že umírá. Místo toho opustil manželku, zpátky nastartoval vědeckou kariéru a žije.